Dnes odpoledne, při návratu domů autobusem, nešel přeslechnout rozhovor dvou mladých slečen, který se táhl po celé zadní části autobusu. Vášnivě si povídaly o tom, kdo s kým byl na sobotní akci, kdo byl opitý, jaká tam byla super společnost a prostředí vůbec. Když jsem je chvíli poslouchal a pozoroval jejich vizáž, hnedka mne napadlo několik otázek. Pro co vlastně tyto dvě náctileté slečny v tomto věku žijí? Co je jejich hlavním cílem? Mají vůbec nějaké starosti? A jaké to jsou? Pojďme se nad tím zamyslet.
Lepší je si ve skutečnosti položit otázku, pro co by měly v tomto věku žít? V období puberty obvykle člověk nemyslí na to, co bude zítra, natož co bude za týden. Žije ze dne na den. Mělo by to tak být? ANO, ale jen do určité meze. Proč se zabývat nějakými otázkami života a smrti, společnosti nebo smyslem života, když se o nás starají rodiče, platí nám jídlo, učebnice a všemožnou zábavu? Jediné, co teenageři chtějí, je zábava. Tak by to mělo být. Přece jen, život podle dosavadních výzkumů žijeme jen jednou. Tak proč se jím stresovat? Šanci máme jen jednu, tak by to přece měla být zábava! Ani já nejsem svatoušek a rozhodně bych se za něj nechtěl vydávat. Mám rád zábavu. Znamená to pro mě odreagování se od běžného, stereotypního života tam venku, za zdmi budovy, v níž se občas odehrají věci, které si potom s přáteli vykládáme na tréninku, při setkání na kafi nebo, a to je opravdu časté místo, druhý den v autobuse, přičemž se sami sobě smějeme a kroutíme hlavou, jak nám vůbec naše slušnost a svědomí mohly dovolit tancovat na plošině bez trička, i když nemáme tělo striptéra první třídy. Jenže život bohužel, ale také bohudík, nemůže být jen sranda. Život takový není. Je krutý, nelidský a ve všech ohledech nekompromisní.
Proč bohudík? Kdyby takový život nebyl, tak bychom nebyli nuceni čelit každý den nějaké nástraze, pokušení, či špatnostem. To by nás ten život přece jen přestal po nějaké době bavit. Dokážete si třeba představit sedmdesátiletého dědu, jak o francouzských holích tancuje na parketu nejnovější praktiky tance, či poguje na koncertu mezi tisíci lidmi? Já si tam toho svého dědu představit nedokážu, jelikož on takový není, má totiž zkušenosti ze života, který se my teprve chytáme žít a hlavně prožít. Téměř polovina, ne-li víc, teenagerů opovrhuje staršími lidmi. Ale proč? Protože už vypadají sešle a nemají potřebu na veřejnosti křičet, jak se předchozí den s kamarádem zlili v hospodě a při té příležitosti prohráli v pokru všechny peníze, co měli? Tak by to přece nemělo být.
Já osobně mám ke starším lidem úctu a pochopení. Cítím s nimi, když jdou po celém autobusu až na konec a nikdo je nechce pustit na místo, proto vstanu a nechám odpočnout babiččiným kostem. Vždyť žila čtyřikrát tak déle co já. Má čtyřikrát tak větší zkušenosti než já. Šedesátiosmiletá babička, která si nic neprožila, nezná žádné nástrahy světa, jednoduše neexistuje. A pokud ano, tak je to nesmírně šťastná babička. Právě vzhledem k jejich zkušenostem k nim, lyricky řečeno, jakožto starším cítím respekt. Nikdo z nás neví, jestli zrovna ten či onen důchodce byl nebo nebyl darebák, ale právě na to bychom se měli ptát jich samotných. Měli bychom žádat o to, aby nás připravili na svět, který tu obýváme. Jasně, říkáte si, že vy taky vyrostete, zestárnete a že si chcete svůj život prožít sami, bez nějakých rad, sami chcete dělat chyby, abyste se z nich poté mohli poučit. To je dobře, ale není lepší znát nějaké kličky lidí, abyste nespadli a nenachytali se na něčí komplot a poté ke zkušenostem svých dědů a babiček přidávat svoje vlastní?
Ale zpět k věci. Kdyby se všichni totiž chtěli jen bavit, tak bychom zůstali jakožto lidstvo na jednom zamrzlém bodě. Na jedné kře, která by se nazývala „Večírek“. Na další kru nazývanou „Pokrok“ by to nikoho netáhlo, jelikož by všichni chtěli jen jedno. Vlastně kdyby se lidstvo již od samého počátku chtělo jenom bavit, tak by zaprvé moc dlouho nepřežilo, a kdyby přece jen ano, tak by dnešní zábava vypadala velice jednoduše. Kruh bubnujících lidí dívajících se na lidi skákající do rytmu okolo ohně s klacky nad hlavami… Proto se bavte ve věku, kdy k tomu máte chuť. Budete (budeme) mít ještě mnoho času na to, zabývat se nějakými důležitějšími věcmi.
Přece jen si ale myslím, že zábava by měla být (v tomto věku) až na druhém místě. (Toto je ovšem velice subjektivní. Já vám jen nabízím svůj vlastní pohled. Třeba moje sestra si myslí, že by to mělo být naopak s následující větou.) Na prvním by mělo být řešení nevyřešených otázek. Kdo měl někdy pana učitele Františka Škodu, tak mě jistě pochopí. Tímto však neodsuzuji večírky jako takové. To bych byl sám proti sobě. Již nesčetněkrát jsem samozřejmě byl na nějaké zábavě či diskotéce a nebylo to zrovna pití čaje o páté. Již dvakrát se mi stalo, že jsem si nic z předchozího večeru nepamatoval a jednou jsem se dokonce probudil nahý, nevěda jak se mi to vlastně stalo… Naštěstí (naneštěstí) ve vlastní posteli…
Nastává tedy pár otázek. Jste spokojeni s životem, který vedete? Jste spokojeni se svými cíli?