V Třebíči? To pochybuju!

Přesně taková byla moje reakce, když mi řekli, že do třebíčské knihovny přijede americký spisovatel Robert Fulghum. To si musel někdo něco špatně vyložit, to není možné! Jak mě potěšilo, že jsem se mýlil.

Robert Fulghum představuje velmi zajímavou osobu. Tento člověk pracoval jako zpěvák, barman, kovboj, pastor, učitel, malíř a hlavně spisovatel. Bydlel v Seattlu, na samotě v Utahu, na houseboatu, zdržoval se na Krétě a na mnoha dalších místech včetně buddhistického kláštera. Považuje se i za znalce piva. Abych mohl popsat, co je na tomto postarším spisovateli pozoruhodné, musím začít trochu sebestředným vyprávěním.

Před několika lety mi pod ruku přišla jeho kniha Ach jo. Nikdy předtím jsem nic takového nečetl. V knize najdeme spoustu krátkých povídek, které spolu na první pohled nemají nic společného. Příběhy v nich nejsou vymyšlené, ale zároveň nezachycují celou pravdu a nic než pravdu. To však ani nejde, jak se dozvíme v jednom z nich. Jeden z těchto příběhů vás přinutí smát se od prvního slova do posledního, druhý vás přiměje k zamyšlení a třetí má od obojího trochu.

Z Fulghumovy filozofie si každý musí vybrat, co se mu líbí. U mě vítězí jeho pohled na svět, který nezakrývá špatné věci a připouští, že za padesát let bude vše podobné. Z něčeho budou lidé nešťastní a z něčeho jiného se radovat. A právě tu radost si musíme umět vychutnat, ale zároveň si musíme odpovědět i na nestárnoucí otázku: „Jak konat dobro?“

Tento spisovatel má také velmi rád lidi, kterým říká „hráči“. O nich tvrdí toto:

„Hráči jsou ti, kdo mají mysl natolik bystrou, aby přijali nečekanou výzvu k naskočení do improvizované hry představivosti. Jsou to lidé s potrhlým smyslem pro různá šibalství. Hráči se také rádi smějí a podle zevnějšku je nepoznáte.“

V knize pak následuje třeba příběh o zaměstnankyni vydavatelství, která postrádá pancéřovou pěst, nebo o uražené paní, jež chtěla vyskočit nahá z dortu.

Dají se napsat stohy rozborů na téma Robert Fulghum. Platí to o každém z nás. Naše životní pravdy a názory se nedají shrnout na kousek papíru urvaný ze sešitu. A nevešly by se ani do pětisetstránkové knihy.

Takový je Fulghum podle knih. V reálu vypadá snad ještě zajímavěji. Co jiného lze čekat od člověka, který napíše knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (tohle nedoporučuji říkat před učiteli). Setkat se s někým takovým přece musí stát za to!

Setkání bylo organizováno formou divadelní ukázky z knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka – Příběhy z tančírny Century s následnou autogramiádou. Celou akci pořádala Třebíčská knihovna, která poskytla i prostory.

Když jsem přišel na představení a urval co nejlepší místo, předstoupil před nás Fulghum a vyvedl nás ze základního omylu: „Nepřišli jste sem, abyste viděli vy mě, ale já jsem přišel, abych viděl vás.“ Pak si vzal fotoaparát a vyfotil si celé publikum. „Usmívejte se!“

Poté nám vysvětlil, že fotky lidí, pro které píše, si věší kvůli motivaci na zeď nad psací stůl (obvykle to nejspíše funguje, ale pro maturitní sloh to asi není nejlepší technika). Následovalo představení trvající zhruba hodinu. To se ukázalo hlavně jako vynikající reklama na knihu, kterou pořadatelé zároveň prodávali. Já si nejlépe pamatuji scénu, kdy barmanku s „velkým zadkem“ hrála nejhubenější žena v místnosti. Každý herec totiž musel hrát tři až čtyři role, protože divadelní soubor byl malý a v knize se objevuje velmi mnoho postav.

A pak přišla řada na zlatý hřeb večera (dobře – spíše odpoledne). Všichni přítomní se seřadili před autorovým stolkem a nechali si podepsat nakoupené a donesené knihy. Někteří jich měli i sedm kusů, takže fronta ubývala pomalu. Musíme ještě připočítat to, že všichni s Fulghumem chtěli prohodit alespoň pár slov a nechat se vyfotit. I neangličtináři se obvykle zmohli na známé: „Thank you.“ A když ani to nešlo, poradila překladatelka, která pomáhala Od začátku do konce.

Přednáška opravdu stála za to. Je škoda, že tohoto spisovatele jen málokdo ze SPŠT zná. Přitom všichni se setkáváme denodenně s „hráči“ a zamýšlíme se nad nepodstatnými věcmi. Každému pomůže přečíst si nějaká milá uklidňující slova po zkaženém testu a naopak po úspěchu potřebujeme někoho, kdo nás bude nabádat k tomu, abychom se o svou radost rozdělili.