O tomto závažném tématu bylo napsáno (a stále se píše) nesčetně článků a vedou se dlouhé (občas nesmyslné) diskuse jak na internetových stránkách, tak v OSN, a vlastně po celém světě. Byla by naivita myslet si, že bych vám mohl přinést nějakou novou informaci, která již nebyla vyřčena. To, co vám mohu nabídnout, je můj pohled na tuto problematiku. V následujících řádcích se budu snažit o co nejobjektivnější kritiku, a to zejména o situaci na poloostrovu Krym. Nikdo ovšem není dokonalý, proto počítám s tím, že trošku subjektivity se mi tam přece jen vloudí.
Pevně doufám, že nejste lhostejní k dnešním událostem a trápí vás tak jako mě. Kdyby se přeci jen našel někdo, kdo nemá tušení, oč kráčí, tak tady mu nabízím velice stručný přehled. Co se vlastně událo a děje na Ukrajině a teď již ruském Krymu, který ještě donedávna patřil k Ukrajině?
Ukrajinské nepokoje začaly vloni 21. listopadu, kdy vláda zastavila přípravy podpisu asociační dohody s EU a začala vlastně přemýšlet, jestli kompenzace, kterou Kyjev obdrží, bude dostačující za ztrátu způsobenou oslabením ekonomické spolupráce s Moskvou. Protesty proti tomuto zastavení dohody s EU postupně vyeskalovaly až v požadavek na odstoupení vedení země. Celá situace se vyhrotila tím, že vládní většina nechtěla zařadit do jednání debatu o ústavní reformě, díky níž by se vrátil stav z roku 2004, kde hlavní výkonné pravomoci měl v rukou parlament, ne prezident, jako tomu bylo do této doby. Dá se říct, že na Ukrajině začala revoluce. Občané chtěli svobodu.
Mezitím na Krymu – poloostrov, který byl součástí Ukrajiny. Série protestů Euromajdan* vedla ke sporům mezi Ukrajinou a Ruskem. Na konci února 2014 byla ruská armáda obviněna z okupace území Krymské republiky. 17. března 2014 vyhlásil po referendu Krym včetně Sevastopolu nezávislost jako republika Krym. Tuto republiku uznalo pouze Rusko. Zanedlouho poté bylo v Rusku odhlasována smlouva o připojení Krymu k Ruské federaci. Minulý týden tuto smlouvu podepsal Vladimir Vladimirovič Putin – ruský prezident.
Osobně přeji ukrajinským občanům, aby jejich nová vláda byla složena z racionálně uvažujících lidí, kteří upřednostní zájmy republiky před zájmy osobními. Není totiž nic horšího, než když si řežete větev sami pod sebou. Tolik k revoluci. Vše podstatné se právě děje a oni sami musí vědět, co je pro ně nejlepší. Stejně jako se to událo u nás 17. listopadu 1989. Nedá se toho totiž zas tak moc říci k právě probíhajícímu dění. Vše, co jste udělali dobře či špatně, stejně většinou vidíte až s odstupem.
Daleko zajímavější a děsivější je průběh věcí na Krymu. Myslel jsem si, že to, co se událo u nás v roce 1968, je v dnešní době prakticky nemožné, a ejhle, pod záminkou ochrany rusky mluvících občanů je to tady. Když tyto věty dopluly poprvé k mým očím a uším nestačil jsem se divit. Rusko prachsprostě využilo nestability sousedícího státu, vtrhlo s neoznačenými vojáky na Krym a teď už je jejich. Co se to děje? Poté, co vpadli ruští vojáci do cizího státu a narušili svrchovanost a celistvost uznávané republiky, se jen tak mírnyx týrnyx poloostrov Krym prohlásil za autonomní republiku, což bylo proti ústavě daného státu (Ukrajiny), přičemž toto prohlášení uznalo z celého světa pouze Rusko. No není to irelevantní? Má to pokračování. Nově vzniklá republika si odhlasuje smlouvu o připojení k Rusku. Znovu z celého světa tuto smlouvu bude respektovat jen a pouze Rusko, nikdo jiný. Krymští občané si odhlasovali (tuším 96% voličů?), že tuto smlouvu naplní. Proč to tak dopadlo? 90 % občanů Krymu je totiž rusky mluvících, což je zapříčiněno krymskou historií. O této historii by se daly napsat eseje, ale ne teď. Samozřejmě, když si republika téměř jednohlasně odhlasuje připojení k Rusku, tak bychom to měli respektovat, protože něco přece jen není v pořádku, když toto připojení očividně bylo vítané. Nerespektovat toto rozhodnutí a říct: „Ne, kašlu vám na to, bude to tak a tak“, by bylo diktátorství, což Ukrajina opravdu nepotřebuje. Ale pozor, tato republika není respektována a vlastně vznik této republiky byl pod tlakem ruských vojsk. Nebýt jich, Krym by stále patřil k Ukrajině.
Jeden můj známý mi na toto připojení řekl toto: „Hele, však ty by jsi taky přece hlasoval pro, kdyby ti řekli, že teď paříš k Rusku a za 30 let by se tě zeptali, jestli náhodou nechceš jít zpět, domů.“ Právě toto je věc názoru. Podle mě, je odhlasovat si připojení k Rusku v republice, kterou nikdo neuznává a ještě k tomu pod okupačními vojsky, celkem hloupost. Jenže dav má pouze oči a uši. Když jim strejda Vláďa (Putin) řekl, že je chtějí ochránit před nestabilitou atd., již nemysleli na to, co z toho bude mít Rusko. Teď Rusko obsazuje poslední ukrajinské základny (zhruba 200), zmocňuje se lodí a konečně nebude muset platit 100 miliard US za pronajmutí přístavu u Černého moře. Máme jen štěstí, že se ukrajinští vojáci moc nebránili a přenechali jim to vše, jelikož kdyby došlo k otevřenému konfliktu tak blízko Evropské unie, nevím nevím, jestli bych nemusel požádat otce myslivce, aby mě vzal na posed s kulovnicí a naučil mě střílet. Nejhorší je, že ta hrozba tady pořád je. Ve velice blízké vzdálenosti od ukrajinských hranic se totiž shromažďuje čím dál víc ruských vojenských sil. Počet už je několikatisícový. Proč to Rusko dělá? Ruský ministr obrany Sergej Šojgu oznámil, že se v této oblasti koná výcvik. Proč zrovna teď? Bude Rusko chamtivější, méně prozíravé a vtrhne na Ukrajinu? Bude chtít místo jednoho prstíčku celou ruku? Kam až to vlastně půjde?
Otevřeně a oprávněně přiznávám, že se celého tohoto obrazu bojím. Proč? Protože pokud bude Rusko opravdu tak hloupé, že bude chtít víc, tak politický šéf Severoatlantické aliance se k této situaci vyjádřil jasně, a to odhodláním NATO bránit své členy. USA jistě nebude nečinně přihlížet… Velkou roli v tom také určitě hraje Vláďa (Putin), který když se zasekne, tak s ním podle mého strýce nikdo nehne. Určitě se totiž nechová jako prezident. Spíše jako diktátor… 3. světová válka? Děkuji, radši knihu.
Jaký názor máte na danou situaci vy? Zanechte komentář, rád si jej přečtu, popřípadě odepíšu.
* Série dlouhotrvajících masových občanských protestů a občanské neposlušnosti na Ukrajině, která začala 21. listopadu 2013.