Čekáme na chodbě. Jsme 3 a čeká nás nezvyklý zážitek. Všichni už cítíme drobné rozechvění, které se dostavuje vždy, když víme, že nás buď čeká úspěch, nebo propadák. Doufáme v to první.
Kdo vlastně dostal nápad udělat tak bláznivou věc? Těžko říct. Víme určitě, že to vzniklo v jedné z mnoha tříd čekáním na výsledky anglické olympiády. Věděl jsem, že jsem měl za sebou vcelku úspěšnou ústní část a dostával jsem se do produktivní nálady. S Patrikem jsme seděli v lavici, popíjeli vodu z kohoutku a debatovali na stovky témat. Věděli jsme, že dnes nás škola už nečeká, a to nám výrazně zlepšovalo náladu. Stejně jsme ale museli nějak zabít čas.
„Co takhle někdy natočit rozhovor s ředitelem?“
„Tak jo.“
No, a bylo to. Oba jsme věděli, že spousta nápadů nakonec končí v pomyslném odpadkovém koši, kam je nakonec odsuneme, protože jsme moc líní, nebo bojácní je zrealizovat. Tenhle nápad byl od samého začátku vážným adeptem na stejný osud, přesto se nám zázračným způsobem usadil v hlavě a pomalu se připravoval na svůj velký den, kdy opustí naše hlavy a stane se z něho skutečnost.
Takže, kde to jsme? Poslední hodinku času jsme věnovali tomu, jak se bude rozhovor odehrávat. Jako zatím pokaždé se to ukázalo jako vcelku zbytečně strávený čas, protože rozhovor se nakonec stočil naprosto jinam. Polovinu připravených otázek nebylo možno použít, protože byly zodpovězeny náhodně v průběhu rozhovoru a stejně jsme si museli během interview spontánními gesty naznačovat, jakou otázku právě použijeme a kdo bude mluvit. Bohužel? Spíše bohudík.
Rozhovor byl nakonec alespoň spontánní a už jenom to, že se pan ředitel při představování přiznal, že otázky, které jsme mu předem poslali k přečtení, ani neviděl, dodalo na našem dobrém pocitu. Když to někdo zkazí, alespoň máme šanci na to, že to nebudeme my.
Začínáme konverzaci a pan učitel Man připravuje kameru. Sedáme si k zasedacímu stolu, i přes to, že za námi čeká pohovka a za stolem se tyčí majestátní manažerské křeslo. Neobsazené.
„No, tak snad to do šesti stihneme, pánové.“ (14:30 GTM+1) „Pokud máte kafe, tak nevidím problém.“ „Já kafe nepiju,“ odvětí s úsměvem a vtom mi dochází, že já také ne. To jsem mírně nezvládnul. Než se začne natáčet, ještě chvíli probíráme podmínky zveřejnění a konverzujeme pro uvolnění atmosféry.
První otázka. Přeřek. Super, to nám to začíná. Snad to půjde vystřihnout.
Zbytek je na videu. Původní záznam trval přes dvacet minut, jenže na to by se nikdo nedokoukal. Deset minut je zvládnutelných, a pokud u toho vydržíte, pochybuji, že na našeho pana ředitele budete mít stejný názor jako doposud. Doufám v tu lepší možnost.