Možná bych vám na začátek mohla prozradit něco o sobě. Anebo taky ne. Jmenuji se Kristýna, ale to vlastně není podstatné. Anebo je? Chodím na naši školu již čtvrtým rokem, ale to vlastně asi taky není podstatné. Anebo je? Jsem šéfredaktorkou školního časopisu, tohoto časopisu, ale co na tom záleží. Je to vůbec pro tento článek důležitá informace? Asi ne. A asi ani ty předchozí.
Možná si představujete, že jako šéfredaktorka do vás budu hučet, abyste se přidali do našeho časopisu, že budu šířit šílenou propagandu našeho časopisu, ale ne. Vlastně je mi to úplně putna. Anebo ne? Už skoro měsíc mi ve škole ve skříňce leží plakáty, na kterých se píše, že sháníme nové redaktory, a které jsem měla dávno rozvěsit a rozdat po celé škole. Jestli sháníme nové redaktory? Jo, to sháníme. A co? Místo toho mi však ty plakáty leží ve skříňce a já se tak nějak nedokážu dokopat k tomu, abych je konečně rozvěsila. Fakt ne. Místo toho tu sedím a píšu tenhle článek na způsob úvahy. Pojmenovala jsem ho „Nový/á redaktor/ka“ a přitom o tom tenhle článek ani není. Vlastně ani nechci, aby byl. Ironie, co? Možná jako šéfredaktorka stojím pěkně za kekel a možná taky ne.
Jo, ale vraťme se k tomu stereotypu šéfredaktora, kdy bych vás měla nahánět a cpát vám, jak je vlastně strašně skvělý psát do školního časopisu. Ne, díky. Jestli chcete psát, pište. Jestli ne, tak ne. Pište, ale kdo řekl, že musíte být redaktor, abyste mohli psát? Kdo řekl, že to co napíšete, musíte vydat? A kdo řekl, že musíte být redaktor, aby se vaše tvorba vydala? Já teda fakt ne. Pište, pokud vám to dělá radost. Pište, pokud vás to baví. Občas je fajn se z něčeho vypsat, i kdybyste psali jen kvůli prokrastinaci. Tak to dělám já, většinou píšu články, když nejvíce prokrastinuju. Když se mi do něčeho fakt nechce. I teď vím, že bych měla odložit to zpropadené pero (ano, většinu věcí si píšu na papír, je totiž zvláštně uklidňující cítit, jak špička pera klouže po papíře a zanechává za sebou inkoustové čáry, které tvoří slova, je to lepší než psát na klávesnici, víc osobní) a jít modelovat listy rotoru pro svůj ročníkový projekt. A místo toho tu sedím a píšu tohle. Prokrastinace. Tak nějak předpokládám, že i vy tohle čtete jen v záchvatu prokrastinace. A vůbec mi to nevadí. Tohle je vlastně první článek po několika měsících, co jsem napsala. Vlastně ne. Kecám. První smysluplný článek, který jsem se za posledních pár měsíců napsala a řekla si, že stojí za vydání. A stojí? Nevím. Možná. To posuďte vy. Páni, bolí mě ruka z toho psaní. Příliš mnoho myšlenek se mi honí hlavou a má ruka mi nestačí. Vyšla jsem ze cviku. Možná už blábolím blbosti a jestli jste se dočetli až sem, tak vám smekám. Nebo možná taky ne. Podle všeho je to jen důsledek dlouhodobé prokrastinace.
Napsala bych sem ještě něco, ale došla mi slova. Takže ne, nic dalšího pro vás nemám. A jestli měl tenhle článek nějakou myšlenku? Jo, možná měl. Pokud je vaše duše poeticky nebo prozaicky zkažená, pište. Rozhodně to není na škodu. Lidé v dnešní době zapomínají, jak dobré je psaní. I já na to občas zapomínám. Takže jo, pište, stojí to za to. A pokud je tu někdo, kdo by chtěl psát a zároveň se s námi chtěl o své výtvory podělit, běž a přidej se k našemu časopisu. Běž, piš, vydávej. Anebo taky ne.