Typický středoškolák má ve svém životě mnoho cílů. Někdo chce hlavně velké svaly a dobré jídlo, jiný chce romantický vztah, občas nějaký ten úspěch ve florbalu a naučit se konečně správně uvařit vejce na hniličku. Ale na tomto žebříku se někde hluboko dole krčí i dobré vzdělání (obvykle bojuje s čistými vlasy o 25. místo). V dosažení tohoto cíle nám pomáhá škola (nebo jiný ústav), kde se denně snažíme – většinou bez úspěchu – neusnout a možná se i něco naučit. Na způsobu, kterým se ve škole učíme, ale záleží víc, než si obvykle myslíme.
Nejprve si položme otázku: „Co je účelem střední školy?“ Pokud jste odpověděli: „Připravit se na život, na co se mě to ptáš, to ví přece každý,” můžete v klidu číst dál, ale pokud se vaše odpověď spíše blíží něčemu jako: „Odmaturovat co nejlíp, mít dobré známky,…,“ okamžitě vypněte počítač (nebo alespoň zavřete prohlížeč) a na tenhle článek už ani nemyslete.
Často se mi stává, že slyším i od velmi inteligentních (já je alespoň za inteligentní považuji) spolužáků děsivý názor, který ani trochu nechápu. Všichni jsme se s ním už u některých (hlavně teoretických) předmětů setkali a kdo tvrdí, že ne, zamyslí se hlouběji a lépe. Dá se shrnout jednou větou: „To se prostě nadrtím, rozumět tomu nemusím.”
Ano, mají pravdu. Pro test občas opravdu není nutné látce rozumět nebo nad ní alespoň trochu přemýšlet. Testy jdou často napsat i bez toho. Problém je v tom, že tohle vůbec nemá smysl. Ten, kdo se látku takhle naučí, o ní další den neví vůbec nic. Jaké to má pak využití v reálném životě, ví asi každý, žádné. V podstatě plýtval svým časem, časem, kdy test psal, časem učitele, který test opravoval, a vlastně i časem spolužáka, po kterém chtěl, aby ho před testem cvičně vyzkoušel. Výsledek celého tohohle šíleného a nesmyslného kolotoče je akorát jedno číslo, tolik vytoužená dobrá známka. A to je opravdu jen číslo.
Právě tohle způsobuje velký problém. Když student dostane za pět, není co řešit, učivo neumí. Když ale dostane za jedna, není to vůbec důkaz toho, že látku chápe, rozumí jí a tím pádem si ji bude pamatovat a umět ji využít v praxi. A to je cíl střední školy.
Naštěstí to takhle ve většině předmětů nejde, ale stále existuje obrovské množství látky, kterou se studenti biflují zpaměti. Bohužel tahle látka představuje v každém oboru základ, bez kterého se nikdo dál nehne, nebo mu jeho neznalost alespoň v budoucnosti způsobí velké problémy. Přece jen je těžké si představit strojaře, který neví nic o drsnosti povrchů, nebo biologa, který nezná stavbu DNA. Naneštěstí právě přenesení těchto informací do praxe dělá z člověka odborníka v oboru, kde působí.
A takhle hloupě se dají dělat i některé výpočty. Vynikajícím příkladem jsou tolerance děr a hřídelí. Ty se dají počítat způsobem „cvičená opice, která dostala od Ježíška kalkulačku.” To způsobuje, že hodně studentů v podstatě nikdy nepochopí, o co v tom jde. Jen manipulují s čísly a den po testu by odpřísáhli, že nic takového v životě neviděli a nepočítali.
Někdo může namítnout, že předměty jako čeština a dějepis jsou na opakování naučených skutečností založené. Jenže to také není úplně pravda. Student, který zná historickou situaci a rozumí jí, má například obrovskou výhodu v literatuře, protože se s polovinou látky nemusí zdržovat a neučí se to samé pořád dokola. Tohle spojování si jednotlivých předmětů dá každému, kdo ho ovládá, velkou výhodu. O to se ale většina žáků nesnaží, soustředí se jen na ten jeden test, který mají před sebou, a vkládají snahu jen do přípravy na něj.
Snaha je samozřejmě chvályhodná a správná, ale taková snaha je namířená špatným směrem. Každý by dokázal rozumět tomu, co se učí. Sice možná nedokonale a povrchně, ale už to představuje základ, na kterém se dá stavět dál. Samozřejmě záleží i na učiteli a na tom, jak vysvětluje. Každý z nás už někdy potkal učitele, který látku vysvětlit neumí. Naštěstí tvoří spíše menšinu.
Nakonec jsou však všichni takoví snaživí nerozumní studenti sami proti sobě. Ten, kdo rozumí, chápe a dokáže si spojit učivo mezi předměty, získá mimo jiné spoustu volného času a to přece chce každý normální středoškolák (vlastně i proto, aby se mohl flákat).
„Umět, to je dočasné, ale rozumět, to je trvalé obohacení ducha.“ Karel Čapek