@lubos259 @a_harmless_crow
V pondělí odpoledne 7. listopadu se redaktoři školního časopisu What’s In sešli na Třebíčském Karlově náměstí v kavárně Vzpomínka, aby u šálku dobré kávy prodiskutovali životní radosti i starosti válečného veterána z Afghánistánu Ivana Vorla. Z pondělního rozhovoru přinášíme našim věrným čtenářům textový výstup.
Již při první otázce uhodili naši redaktoři hřebíček na hlavičku.
Otázka zněla:
Kam jste chodil na školu a kdy vás napadlo stát se vojákem?
Bylo mi asi pět let, když jsem viděl seriál čtyři z tanku a pes. Zde mě samozřejmě zaujal tank a obecně vojenská technika, ale největší dojem na mě udělala překrásná Marusja hraná polskou filmovou herečkou jménem Pola Raksa. Dosti se na mně podepsala také kniha Hodina mrtvých očí, kterou jsem četl ve svých patnácti. V šestnácti letech jsem začal chodit do Výsadkového klubu. Táta a máma byli oba výsadkáři a tak byla má dráha k výsadkářům jasně vydlážděna.
Po tom získání zkušeností v armádě i v soukromém sektoru jsem se dostal na vojenskou leteckou základnu v Náměšti. Zde jsem získal dodatečné cvičení a vydal jsem se do Afghánistánu, kde jsem se vydali do ostrých bojů po zimě. Afghánci v zimě jednoduše nebojují. h
Při příležitosti nakousnutí Afghánistánu, začali naši redaktoři vyzvídat:
Jak na Vás působili místní obyvatelé a jaký je jejich vztah k vlastni?
Afghánci se často nepovažují za Afghánce, celá země je složena z velké spousty kmenů a není nic zvláštního, že vám někdo řekne našeho území jsou tyto hory. Lidé tam mají vztah ke svému okolí, nikoliv ke státu Afghánistán jako k celku. Krásně celé toto odcizení od centrální vlády vyjadřuje přizdívka pro jejich prezidenta, to jest starosta Kábulu.
Redaktoři se nakonec dostali i k nepříjemné leč nevyhnutelné otázce.
Co se stalo téhož dne, kdy došlo k vašemu zranění?
Afghánci mají velké zkušenosti s bojem a měli špiony i v našich řadách. Výbušnina byla uložena v odpadní trubce pod silnicí a vedli o dní dráty do polí. Nelze ji zneškodnit jinak, než samotným porušením těchto drátů. Ze samotného výbuchu si v podstatě nic nepamatuji, jediné co vím je, že jsem se solidně proletěli vzduchem.
Byl jsem na tom dost špatně, propíchlá plíce a pochroumaná páteř. Dalo by se říci, že jsem se života držel zuby nehty. Nakonec mě dost možná zachránilo rozhodnutí mého lékaře. Zařídil mi externího a hlavně toho nejlepšího doktora přes plíce v Česku. Později jsem se dozvěděl, že můj doktor byl svými nadřízenými za toto využití externího doktora popotahován a jeho obhajoba opravdu ukázala, jaký je to charakter. Svým nadřízeným řekl:
„Já chci, aby ten kluk žil.“
Rozhovor s Ivanem Vorlem byl bezpochyby skvělý zážitek. Nebyl to člověk s vytříbenou rétorikou politiků, jenž se vás snaží o něčem přesvědčit. Byl to prostě člověk, který toho mnoho zažil a chtěl se svými zážitky s někým podělit.
