Příběh je napsaný na základě informací z exkurze v Terezíně, kde jsme se třídou ENE3 prošli nádvoří, popraviště, dvory a další hrozivá místa. Popravdě jsem si dříve nedokázala ani představit, že by podmínky pro život v táboře byly tak strašné!
Myslíte si, že se může tato děsivá historie opakovat?
Doba se změnila! Za posledních pár měsíců jsem přišel o práci, mnoho přátel. Máme méně jídla a můžeme chodit jen na určitá místa ve městě. I naše oblečení prošlo obměnou. Na každém kroku mi dělá společnost jasně žlutá Davidova hvězda.
Před šesti dny jsem dostal dopis, za pár týdnů se musím dopravit na vlakové nádraží. Nejspíše pojedu tam, kam už odvezli několik stovek lidí přede mnou. Čeká mě nový život v Terezíně…
Ten nový život není vůbec dobrý! Po příjezdu do města mě dovezli k „uvítacímu výboru“. Zabavili mi všechny věci i oblečení. Už mi mou hlavu nezakrývá klobouk ani mé tělo nezdobí čisté oblečení. Všichni jsme oděni stejně ve starých vojenských uniformách a můj jediný majetek činí jeden ešus se lžící. Není nic jiného na výběr. Místo ke spánku, jídlo i práci určují velitelé. Ten nový život je spíše noční můra, která se stala skutečností. Všichni muži, skryti pod čísly, přestali žít. Už tu potkávám jen prázdná těla bez jména…
Jsem buzen každým vzdechem, každým pootočením. Na pokoji, ve kterém chybí voda, topení, pořádné světlo, nás stále přibývá. Mačkáme se na dřevěných postelích bez matrací. V pět přijde budíček. Pak se vyhlásí nástup, kde se spočítají zajatí v táboře, dále už jen práce… Nevím, co je přesně za den, čas tu splývá, nemám žádnou jistotu…
Dochází jídlo! Dnes vedení rozdalo kousky chleba dělaného z pilin. Je tak malý, že ho schováme do dlaně. Trochu ještě zasytí polévka s kroupami. Vidím, že na řadu přišla krvavá, takže nastala středa. Kam až to půjde? Všem se tu hlásí hlad, hubneme…
U lomu, když končila osmá pracovní hodina, se dva muži pokusili utéct. Dozorci je však chytli před lesem. V BLOKU A se šeptá, že se chystá zastrašující poprava…
I přes velké mrazy náš blok obsadily vši. Všechny odvedli do odvšivárny. Po hromadné, pro hmyz smrtelné, sprše dostáváme zpět mokré oblečení. Slunce nezahřeje ani přes poledne, a tak přijdou nové nemoci. Pro všechny tu je jen osm nemocničních lůžek, sice se jich tam vejde 16, leží po dvou na palandě, ale je mi jasné, že na mě ani jeden lék nečeká…
Přežil jsem tu v hrozných podmínkách několik měsíců. Dokáži si spočítat všechny kosti, mnoho mých známých zemřelo, některé tváře vybledly na popravišti, rodinu jsem neviděl. Ale má cesta životem ještě nekončí, čeká mě poslední jízda vlakem a konečná zastávka nese název Osvětim…