Milan:
„Časopis studentů SPŠT má za sebou první rok existence, takže je potřeba udělat jakési bilancování, trochu se poplácat po rameni a hodit to břemeno na cizí, mladší a pružnější záda.
Nápad založit školní časopis mi ležel v hlavě už dlouho dobu, ale jak čas běžel, vypadalo to, že se z něj stane další odhozená myšlenka na smetišti ‘někdy jindy’. Minulý únor došlo k vytáhnutí téhle myšlenky z šuplíku.
S prvotním nápadem přišli učitelé SPŠT, nakonec jsme se ale rozhodli iniciativu uchopit sami. Zjistil jsem, že jsem nebyl jediný na škole, kterému ten nápad ležel v hlavě a to mi stačilo. Postupem času jsme s Verčou dávali vizi dohromady a začali jí vdechovat život. Těžko říct, co je složitější. Jestli dostat nápad, nebo ho zrealizovat. Domluvit hosting webu, protlačit to ve škole, ale především sehnat správné lidi.
Koukám se na statistiky přístupů k webu časopisu a dochází mi, že máme za sebou kus krásné práce. Téměř čtyři desítky článků, dva videorozhovory, přes 2 500 unikátních návštěvníků za necelý rok fungování (každý se pak v průměru vrátil více než dvakrát a navštívil 5,8 stránek za jednu návštěvu). O to větší je to impuls k tomu, aby časopis pokračoval dál.
Pár hodin času to zabralo, ale i tady funguje rovnováha mezi výdajem a příjmem. Bezva zkušenosti a příležitost ukázat všem kolem (ale hlavně sobě), co můžeme zvládnout – to si člověk neuvědomí u televize.“
Verča:
„V každém z nás se ukrývají tajná přání. Možná, že některé přání zmizí, jakmile ho zakryje něco významnějšího, co ještě více chceme, anebo zmizí s přibývajícími roky… Co však s těmi, co zmizet nenecháme?! Já sama mám několik přání a snů, u některých vím, že se nikdy nesplní už jen kvůli tomu, že se nenaučím jen tak zpívat, když teď při vydání tónu praská sklo, anebo nebudu mít možnost zaskakovat hlavní herečku v Hříšném tanci. Ale přes to všechno vím, že to není až tak marné a rozhodně některé sny nehodlám ze svého života vymazat!
Díky studiu na škole SPŠT a díky kamarádům jsem se mohla přidat ke tvoření a splnění snu, který má mnoho lidí společný. Mít možnost svému okolí ukázat, co ve vás je a jaký máte na danou věc názor, se díky studentskému časopisu může podařit každému! V dnešní době je důležité mít svůj názor, proto doufám, že první úspěšný rok časopisu nebude poslední!
Přeji hodně štěstí ve psaní nové redakci a hodně úspěchu u čtenářů :-)“
Honza:
„Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet psát do nějakého časopisu a vynést na povrch pár svých názorů, které jsem se vždy ostýchal říct nahlas. Díky Milanovi a Verči se mi tento malý sen splnil, za což jim chci ohromě poděkovat. Nejen, že mi umožnili dělat to, co mě baví, ale mohl jsem se stát jedním z prvních redaktorů časopisu, který byl, díky jejich práci, předurčen k úspěchu. Svědčí o tom hlavně počet unikátních návštěvníků. 2500 lidí, kteří alespoň slyšeli o našem časopisu, je za pouhý rok své existence neuvěřitelné číslo, které si nedovedu ani představit. Vděčíme za to také Vám, našim čtenářům!
Bohužel se strejda Čas nedá zastavit, a opouští nás zakládající členové našeho časopisu. Nevím sice, jak nám to bez nich půjde, ale plán na příští rok je myslím si více než jasný. Budeme se snažit psát o co nejvíce článků, najdeme nové redaktory (abychom měli komu předat tohle dítě, až zase o rok, dva povyroste), budeme se snažit splnit jeden z prvotních záměrů založení tohoto časopisu, jenž je komunikace mezi žáky a učiteli a rozhodne se o tom, jestli se Whatsin, jakožto časopis studentů, stane oficiálním časopisem SPŠT, největší školy na Vysočině.
Máme hodně práce. Utužovaní vztahů mezi učiteli a žáky tu bude totiž pořád, kvůli stále nově příchozím žákům a odchodu těch starých, ale snažme se školu udělat více jako dobrovolný kroužek, než nutností pro najití práce. Ještě jednou bych chtěl poděkovat Milanovi a Verči za to, že tenhle časopis dali do chodu! Doufám, že se mu bude vést alespoň stejně dobře, jako když nad ním měli dohled tihle dva úžasní lidé! Slibuji, že následující rok nebude určitě tím posledním! O to se postaráme.“