Kdo čekal, že v pondělí zhlédne klasickou divadelní inscenaci na motivy knihy Don Quijote de la Mancha, určitě odcházel zklamán. Já se naučil nic neočekávat, nedělat si umělou domněnku o nadcházejícím dění. Možná proto jsem odcházel z auly vysmátý od ucha k uchu. A nebyl jsem sám.
V aule nás totiž čekal starší, 230centimetrový učitel španělštiny a jeho 120kilová asistentka Anča. Přišli jsme vlastně na jakousi fiktivní přednášku ze španělského jazyka, jež se nesla v duchu Dona Quijota. A jak už to na přednášce bývá, museli se zapojit i posluchači. Profesor si vybral dva žáky, které nazval podle jejich účesů − jednoho Travoltou a druhého Kapučínem. Oba dělali službu a pomáhali profesora například podpírat nebo zvedat, když spadl z chůd. Jednou řekl klukovi, který měl žlutou mikinu: „Žloutku, přesedni si, nejspíš sedíš Travoltovi a Kapučínovi na vedení,“ protože málem nechali profesora spadnout.
Z počátku publikum reagovalo na zapojení do představení poněkud chladně. Hercům se ale tyto ledy podařilo za chvíli rozdrtit a celá aula, včetně učitelů, se smála až do konce představení. Celé představení se neslo v improvizovaném duchu a bylo plné vtipných momentů. Mírně se dotklo i témat jako dekadence, „nečtenářská“ generace a špatný systém školství.
Co se týče SPŠT, tak ohlasy po představení byly vcelku jednoznačné. Všem se improvizace moc líbila a vtipné scény jsme si opakovali ještě druhý den. Na druhou stranu, kamarádi z gymnázia (byli na představení v úterý) se shodli na tom, že to celé byla kravina a některé vtipy byly nemístné.
Za mě to bylo vtipné představení, které se krásně hodí na zpříjemnění nejtěžšího dne v týdnu. Pondělí.