Před pár týdny jsem nastoupil do čtvrťáku a tak jsem se přirozeně začal cítit, jako bych snědl všechnu moudrost, co se SPŠT týče. S každým novým školním rokem se na nastupující prváky koukám o další a další stupínek shora a měním své předsudky a názory (Co teprv učitelé?!). Nezáleží bezesporu jenom na tom, že jsem o rok, dva, tři starší, ale přednostně na mém momentálním rozpoložení, náladě.
Na letošní adapťáky jsem odjel s náladou pod psa a i přes to, že jsem se těšil, tušil jsem, že to nebude stejné jako vloni – už jenom proto, že už to nebude poprvé. A poprvé je to vždycky nejlepší. Co mě překvapilo, jak moc to na mě (očividně) bylo poznat – na druhou stranu, člověka zahřeje u srdce, když vidí, že se ostatní snaží pochopit jeho pocity.
Prváky jsme vedli společnými aktivitami tak, aby se poznali jako třída. Zapamatovali si jména, dozvěděli se o sobě něco společného, nebo naopak rozdílného a poznali se navzájem. Jestli se to povedlo, záleží samozřejmě jenom na nich.
Každá třída měla program víceméně stejný, občas se musel trochu poupravit podle počasí, vždy tam ale byla hodinka vyčleněná na prezentaci školy „očima žáků“, ve které bylo za úkol odprezentovat prvákům možnosti, které SPŠT nabízí, a to, co dělají a vytvářejí žáci. To jsme měli s Patrikem za úkol.
Byl jsem za tenhle úkol rád, protože jsme mohli mluvit o tom, co děláme my. Zmínili jsme školní časopis, na kterém tohle právě čtete, Filmovou noc, Facebook školy, nebo školní brigádu. Vzhledem k tomu, že tohle všechno známe, spoluvytváříme, nebo jsme to organizovali, tak jsme to letos opět nechali osudu a prezentaci udělali čtvrt hodiny před začátkem první přednášky.
Chci ale psát o druhé části téhle aktivity, protože prezentace trvala zhruba půl hodiny. Potřebovali jsme nějakou další činnosti. Ideálně takovou, která zabere hodně času… Tak přišel Patrik s tím, že necháme každého nového žáka napsat, co od školy očekává a co by mu měla nabídnout – a to byl dobrý tah. Na konci adapťáku jsem potom fixou na kousek papíru sepsal vše, co jsem si ze všech těch nápadů zapamatoval.
Často se na papírech vyskytovaly věci, které sami žáci neovlivní a mnohdy je neovlivní ani samo vedení školy. Klasické byly delší přestávky a kratší hodiny. Téměř každý obor ale chtěl více praxe, což se jeví jako dobrý požadavek. Hodně prváků chce také jezdit do zahraničí.
Každá třída měla většinou jednu typickou touhu, kterou chtěla zrealizovat. Většina z nich přišla skvělých i mně, ale vzhledem k tomu, že byly většinou v rozporu se školním řádem, jsme je museli rovnou vetovat. Zazněla ale i spousta skvělých nápadů, které jsou realizovatelné a já se už těším, až to přijde.
Prvním z dobrých nápadů je bezesporu LAN party. Každý z nás sedí denně u počítače a většina z nás na něm hraje hry, většinou stejné. LOLko, Dotu, CSko. Fakt. Spojit pár takových lidí a sejít se na jedno odpoledne, nebo na jednu noc v jedné ze školních místností není při rozumné organizaci žádný problém. Těším se, až něco takového proběhne, a možná si kvůli tomu znovu ten Counter-Strike nainstaluji.
Nečekaně málo připomínek zaznělo na stranu jídelny, snad jen větší porce, na které jsme nalezli řešení hned na místě, ostatně jako snad na většinu problémů. Prostě si choďte přidat, okey? 🙂 Další nápad, co se týče jídelny, který vůbec nebyl k zahození, mi přeci jenom zůstal v hlavě. Proč neudělat mexický týden, indický týden, nebo italský týden? Správná připomínka byla, že zde máme určité normy na výživové hodnoty, do kterých se ale jistě italská, mexická, nebo indická strava dá naskládat. Komu nebude chutnat, může si „navolit druhé jídlo“.
Na týdny v jídelně navazuje myšlenka společného oblékání. Týden v žabkách, týden v kabátech. To by mohla být vcelku sranda.
Dále tu máme: Vodní skluzavku v koridoru. Alespoň na omezený čas.
Hodně žáků sportuje a vznikla myšlenka 24hodinových sportovních turnajů, které už na jiných středních školách fungují.
Další z nápadů, které jsou ještě před pomyslnou čarou realizovatelnosti, je organizace školního festivalu (padl dokonce název SPŠTFest). Na škole je hodně hudebníků a pár existujících kapel, proč ne?
Potom už se nejspíš dostáváme za hranice školního řádu. Jeden den umožnit žákům, aby mohli učit učitele. Podle mě obohacující pro obě strany – po důkladnějším promyšlení by to byl skvělý krok vpřed. Moderní vyučování má být koneckonců vzděláváním jak žáka, tak učitele, no ne?
Naprostá většina žáků, alespoň mi to tak přišlo, se chce zúčastnit bourání budovy B. Nejlépe palicemi nebo sekerami. Shodli jsme se na tom, že to nepůjde. Co je ale reálnější a zaznělo to hodněkrát: Zahrát si v této budově před zbouráním paintball nebo airsoft.
Hodně žáků chce trampolínu, skluzavky, nebo eskalátory namísto schodů. To je super a z celého srdce si přeji, aby se alespoň jediná taková věc uskutečnila.
Proč jsem to vše sepsal? Minulý týden se mi naskytla možnost slyšet přibližně od 200 lidí, kteří nastupují letos na tuto školu, co by chtěli a jaké mají nápady. Je to obrovská síla a potenciál. Ta síla a potenciál ale není ve vedení, je v žácích. Je zde vidět, že jsme vynalézaví, a pokud se dobře domluvíme, jsme schopni ze školy udělat ještě mnohem lepší a příjemnější instituci, než jakou byla doposud. Ne jen pro okolí, ale především pro nás. Pevně doufám, že se alespoň některé z výše uvedených nápadů podaří zrealizovat – pokud se najde někdo odvážný.
Držím palce a doufám, že až se za 20 let půjdu podívat na den otevřených dvěří (nebo tam povedu syna na přijímačky), tak se z třetího patra sklouznu po obří skluzavce až dolů do přízemí 🙂