31. 3. 2015 v 8:00 mohly všechny třetí ročníky maturitních oborů zhlédnout představení s názvem „Všichni Teigeho muži“. Jednalo se vlastně o specifickou divadelní disciplínu, která se nazývá „Storytelling“. A jak to tak bývá, tak je důležité, abyste slyšeli příběh hned od začátku. Proto jsem pro jistotu dorazil do školy se svým typickým deseti minutovým zpožděním. Měl jsem ale štěstí, teprve se začínalo!
Přednáška vypadala na suplování celkem nudně.
„Čus, co tam je na pondělí?“
„Nějací Teigeho muži. Co to je? Zas nějaká blbost. No, hlavní je, že se nebudeme učit…“
Naštěstí jen na suplování. Hned při prvních větách od usmívajícího se blonďáka mi srdce poposkočilo radostí. Bylo to, jako kdyby nám někdo předčítal knihu, ale mnohem lepší. Za pomoci své mimiky a gestikulování mladý chlapík, co před námi stál, začal místnost naplňovat svými představami. Viděl jsem, jak mladý Jarda Seifertů kouká z okna. Jak nechápavě pohlíží na opilého otce, který s kamarády v hospodě zabřednul na téma kapitalismus a který neměl daleko k vyřešení otázky smyslu života. Viděl jsem, jak mladistvý Jaroslav Seifert sleduje každý krok svého matikáře a opakuje ho po něm, aby konečně našel klíč k pochopení matematických výrazů, díky kterým stejně propadl. Slyšel jsem vodu tříštící se o skály, viděl sterilní nemocniční pokoj a nakonec jsem viděl i starého Seiferta, za kterým chodí mladí kluci pro rady.
Když vypravěč skončil, tak se aulou nerozezněl potlesk, ale na chvíli ji vyplnilo pouhé ticho, čekající na další a další slova, pod kterými by se skrývaly ty nádherné představy, které zněly z jeho úst. Ticho bylo sice jen pár vteřin, ale ten hlad po představách byl cítit i při potlesku.
Naštěstí pro nás, po potlesku nastoupila blonďákova kolegyně. Zrzka, groteskního výrazu a trochu hlubšího tónu hlasu nám začala popisovat tlustého pána, který vypínal svoji hruď jako holub a kdyby to šlo, tak by ji vypnul až nad svoji vlastní hlavu. Nemluvila o nikom jiném, než o Vítězslavu Nezvalovi. Také její vypravování nás zavedlo na různá místa v naší vlasti. Třeba do hospody Finále. Hospodu Finále si díky vypravěčce představuji takto: vedou do ní strmé schody jako do sklepa, za dveřmi je jedna velká místnost, u stropních trámů se line kouř z cigaret, v rohu stojí piáno, v dalším rohu u stolu sedí Jaroslaf Seifert a líbá se s krásnou ženou, naproti němu Vítězslav Nezval recituje svoje básně, načež padá pod stůl a usíná, a mezi nimi sedí Karel Teige a zapisuje vše, co básníci řeknou a co by se dalo použít do manifestu. Zajímavý pohled. Myslím si, že toto představení, ať už vyprávěl ten či onen, muselo zaujmout každého.
Ti dva nám totiž předvedli nádherné představení a úžasné monology, které byli jak zábavné, tak poučné. Díky nim v našich představách na chvíli oživli čeští básníci, kteří si zaslouží respekt. Děkuji za to nejen vypravěčům, ale i vedení naší školy.