Lyžařský výcvik neboli „lyžák“ každý rok poskytuje novým studentům SPŠT chvilku odpočinku během těžkého úvodu do středoškolského života. Studenti prvního ročníku na něj jezdí v zimních měsících, aby posunuli své lyžařské dovednosti na nový level. Stres z klesajících průměrů střídá adrenalin při sjíždění svahu. Zároveň se ještě více jako třída sbližují a společně budují první nezapomenutelné zážitky. Jaké jsou ale postřehy očima kluků, kteří se zrovna z lyžáku vrátili?
To nám prozradí Karel Solař /ENB1/ a Matyáš Ziba /ENB1/.
Luboš Oborný /PAU4/ hned u kluků začal otázkou na tělo:
Z čeho jste měli před odjezdem největší obavu?
Matyáš:
Neměl jsem nějaký extra velký strach prakticky z ničeho, ale přeci jen jsem se trochu obával délky sjezdovek. S lyžováním mám už nějaké zkušenosti a lehce jsem se bál, že sjezdovky budou krátké a nezáživné. To se naštěstí naplnilo jen částečně. Ze začátku nás učitelé drželi trošku zkrátka, aby se přesvědčili o našich lyžařských schopnostech, brzy jsme už ale dostali větší svobodu a byla to super zábava.
Karel:
Upřímně, ze začátku jsem se docela bál prudkosti sjezdovek a přemýšlel jsem, jak to bude vlastně celé probíhat. Mám závratě z výšek. Na prudších sjezdovkách proto lehce ztrácím rovnováhu. Nakonec jsem ale všechno překonal a prakticky bez problémů jsem zvládal i červenou sjezdovku. Z jedné části mě motivovali kamarádi a z druhé části mi pomohl „YOLO mindset“. Člověk jednoduše jde do všeho, i když to má strach a ono to nějak dopadne.
Když teď zavzpomínáte na průběh celého pobytu, je něco, co byste změnili?
Matyáš:
Celý pobyt byl skoro bez chyby. Učitelé byli úžasní, atmosféra byla moc příjemná a lyžování též skvělé. Jediné nedostatky jsou skutečně drobnosti. Na pokojích jsme neměli sprchy, ty byly společné, což je vždy velká radost. V lepším případě to byla centimetrová vrstva vody, v horším případě kompletní potopa. Zároveň se mi v rámci programu zdály trochu zbytečné každodenní hodinové porady, na kterých se často neřeklo mnoho důležitého. Ale jak říkám, to jsou skutečně drobnosti.
Karel:
Já to mám hodně podobně jako Matyáš. Asi spíše vyzdvihnu pozitiva. Byl jsem upřímně hodně rád, že v porovnání s „lyžákem“ na základní škole jsme měli výrazně více volného času. Mnohem raději jsme se bavili podle sebe, než povinně podle programu hrát dvě hodiny hry, které stejně nikoho příliš nebaví. Neformální a volný program je často nejlepší program. Kromě nešťastných společných koupelen, o kterých už mluvil Matyáš, tak nemůžu nic vytknout.
Už vás nebudu trápit dlouhou odpovědí. Kdybyste měli „lyžák“ popsat jedním slovem, jaké by to bylo?
Matyáš:
Rychlost⛷️
Karel:
Zábava😂
Mockrát díky za rozhovor!
