Nejspíš nebudu sám, kdo se alespoň jednou s očima přilepenýma na pěkně buclatou pětku dekorující přeškrtanou písemku nechápavě ptal, jestli je chyba v něm, učitelovi nebo výběru oboru. Často si první možnost ani nechceme připustit, protože nic člověka nenaštve víc než jeho vlastní neschopnost. Ale ať už jste žák, či učitel, rád bych vám nabídnul můj pokus o objektivní pohled na toto, často kontroverzní, téma.
Definujme si prvně, jaký úkol má učitel. Výsledkem práce každého učitele by měl být žák, který dokáže využít svoje znalosti v praxi, potažmo u závěrečné zkoušky (např. maturity). To je jediný úkol, který učitel má. Všechny další informace jsou pouze bonusové a záleží na učitelovi, co ze svých zkušeností vám chce předat. Práce učitele se tedy zdá poněkud lehká až triviální. Ovšem pouze na papíře. Nejsem sice učitel, ale určitě není lehké udržet 32 teenagerů (Když mluvíme o střední.) stále v pozoru. Každý učitel se s tímto problémem vyrovnává jinak. Co jsem zatím zažil, tak někdo s negativními emocemi napomíná žáky, což mívá kontraproduktivní účinek. Někdo je napomíná vřele s nádechem výhružky, někomu je lhostejné, jestli žáci dávají nebo nedávají pozor, jelikož já jsem tady od toho, abych odvykládal osnovy, ne abych se s někým rozčiloval. Kdy bude výplata? Jiní zase nemusí žáky napomínat vůbec, protože jim jednoduše visí na rtech, na každém slovu, které vysloví.
Způsob předávání informací musí být také oříšek. Co asi probíhá učitelovi hlavou, když jde poprvé do práce? První den ve školství jako učitel? Mohlo by to být nějak takhle?
„Mám pouze mluvit a diktovat do sešitu, nebo si k tomu mám udělat ještě prezentaci? Mám vůbec diktovat do sešitu? Nebude lepší jim dát pouze materiály, ať si studují sami? Měl bych to jednodušší… Pochybuju, že by se někdo učil. Nebude lepší se jich zeptat, jak by se chtěli učit? Hloupost, akorát by se mi kolegové vysmáli. Zeptám se Franty, ten bude vědět jak na to.“ (Kdyby páni učitelé/ paní učitelky chtěli, tak mě mohou v komentářích opravit.) Pokud je to opravdu takhle, tak asi všichni chápeme, že to není jednoduché rozhodnutí, protože to, jestli bude žák dávat nebo nedávat pozor, se odvíjí od prezentace dané látky. Ať už si zvolil učitel jakýkoliv způsob, tak právě tento způsob musí žáci akceptovat.
Jako čerstvý žák střední školy jsem v prvním ročníku nepoznal žádné nové způsoby učení. Tedy až na rychlé vysvětlování látky paní RNDr. Galbavé, zatímco její ruce ve vysokých otáčkách létaly přes půlku tabule a já stíhal každý třetí příklad (Kdo ji neměl v prvním ročníku, nepochopí.).
Ve druhém ročníku jsem se potkal s učitelem, jehož mám i ve třetím ročníku. Tento lektor učí tak, že nám prvně poví něco na úvod probíraného učiva, popřípadě něco názorně ukáže, zodpoví otázky a dále nás nechá, abychom si danou látku studovali sami a potom z ní udělali technickou zprávu, kterou následně ohodnotí. Tento způsob je ve své podstatě dobrý, jelikož nás nutí alespoň trošku přemýšlet. Také nás naučí vyhledávat informace, což je v dnešním světě přehlceném falešnými údajii důležité. Naneštěstí má ale i tento způsob učení kámen úrazu. Při zpracovávání technické zprávy nemůžete udělat CTRL+ c a CTRL + v, jinak dostanete horší známku, což je samozřejmost a plně to chápu. Nutí to žáka přemýšlet, vytvářet nové věty. Ovšem za zkopírování nedostanete nejhorší známku, pouze horší. A to je kámen úrazu. Ve skutečnosti to totiž bohužel probíhá právě naopak: osm z deseti žáků zkopíruje celý obsah technické zprávy z internetu a dostanou lepší známku než ti, kteří vše vymýšlí vlastní hlavou. To potom vede k tomu, že sice někdo má lepší známku a v očích těch, kteří se dívají jenom na ni, je chytrý, ale ve skutečnosti nic neumí. Dále to vede k tomu, že ti, co se snaží, dostanou horší známku, tím pádem na svůj poctivý záměr rezignují a další technickou zprávu raději také zkopírují. Jediným výsledkem je to, že nikdo nic neumí. A kdy dostanete pětku? Tu dostanete až tehdy, když učitel zjistí, že jste si vzal technickou zprávu od kamaráda a nic jste neudělal. Až toto je adekvátní reakce na podvod. Čili dvě rozdílné reakce na stejnou situaci…
Nicméně důležitou roli také hraje způsob, jak mezi sebou komunikuje žák a vyučující. Nic neznehodnocuje výuku více než vzájemné nepřátelství. Jeden z problému je, že se občas někteří učitelé chovají (Já už se s tím setka.l) trošku povýšeně a mluví s posluchačem ironicky až pohrdavě. Ovšem toto se stává snad jen u asociálních výjimek, kterých je málo. Pochybuji, že by se učitel záměrně někomu vysmíval. Také záleží na tom, jak je žák vychován, jakou má úctu k autoritám a jestli se vůbec chce něco naučit.
S ohledem na tyto aspekty si myslím, že jedna z největších chyb, které by mohl žák udělat, je obviňovat učitele z buclaté známky. Ano, co učitel, to jiný způsob učení, někdy správný, někdy nesprávný, ale ať už je způsob předávání informací z kantorovy strany jakýkoliv, tak jediné, co chce, je naučit posluchače to, v čem je dobrý.
Dnes už nám není šest, abychom řekli, že nás to učitel neumí naučit. Raději buďme nad věcí a zkusme být zodpovědní, protože definicí zodpovědnosti je přijmutí faktu, že jedině my jsme příčinou toho, co se děje okolo nás, tudíž příčinou naší známky. A pokud učitel známkuje podobně jako výše zmíněný, tak si z toho nic nedělejte. Nakonec vyjdete školu a už se třeba v životě neuvidíte. Nebo buďte nad věcí, protože vy víte, že budete vědět daleko více než vaši vrstevníci.
Ti často jdou na nějakou školu s domněnkou, že z nich udělá odborníka, což je čirý nesmysl. Dnes a denně se totiž setkáváme s odborníky, kteří nejsou vystudovaní. Odborníky se nestali po maturitě ani po vystudování vysoké školy, ale jen a pouze svoji vlastní iniciativou, zájmem o daný obor a praxí.