Jakých bodů je dobré se držet pro napsání dobrého vypravování:
- Pokud se rozhodneme pro vypravování, je dobré si nejprve napsat osnovu a ujasnit si, jestli dokážeme v rozumném čase vytvořit dobrou zápletku. Nedokážeme-li to, je lepší zvolit jiné zadání.
- Začínáme nadpisem. Ten by měl nejlépe vystihovat téma vypravování a zaujmout čtenáře, ale pokud nás nic originálního nenapadá, můžeme jednoduše opsat nadpis ze zadání.
- Pokud podle zadání máme psát z úhlu pohledu mužské postavy, používáme mužský rod a naopak.
- Vypravováním chceme čtenáři povědět o něčem, co se stalo (obvykle v tzv. ich-formě = vyprávíme, co se stalo nám v 1. osobě).
- Nesmíme napsat popis děje. Toho docílíme tím, že do vypravování zapracujeme zápletku a použijeme přímou řeč.
- Obvykle dělíme text na tyto odstavce:
- Úvod (uvedení do děje, představení prostředí a postav)
- Zápletka (začínáme vyprávět)
- Vyvrcholení (rozuzlení zápletky, a ano, „vyvrcholení“ je opravdu oficiální název 😀 )
- Zvrat (do vypravování je dobré zahrnou nějaké překvapení, není to však povinná součást)
- Rozuzlení a závěr
- Snažíme se předvést bohatou slovní zásobu. V promluvách postav můžeme pro podkreslení atmosféry použít i nespisovnou češtinu, slang,…
- Čtenář se musí stále orientovat v událostech. Například je špatně, pokud v jedné větě sedíme ve škole a v další se bez vysvětlení ocitneme v kině.
- Snažíme se napsat kvalitní příběh. To si vyžaduje poměrně dlouhý text, a proto by neměl být problém napsat alespoň 250 slov (je-li náš text kratší, asi jsme někde udělali poměrně velkou chybu).
- Dobře si rozvrhneme čas. Je velké riziko, že sloh nestihneme dopsat před limitem.
Příklad vypravování
Zadání:
Bylo to varování?
Výchozí text: Když jsme vycházeli z bytu, Džun si všimla něčeho podivného: „Podívej, tady něco je!“
Z venku bylo na dveřích nalepeno cosi malého, černého. Nebylo to větší než polovina poštovní
známky a připomínalo to útržek papíru. Napadlo mě, jestli to není lidská kůže.
(R. Murakami, V polévce miso)
Zpracování: vypravování, které navazuje na výchozí text
Bylo to varování?
Když jsme vycházeli z bytu, Džun si všimla něčeho podivného: „Podívej, tady něco je!“ Z venku bylo na dveřích nalepeno cosi malého, černého. Nebylo to větší než polovina poštovní známky a připomínalo to útržek papíru. Napadlo mě, jestli to není lidská kůže. Mé jméno je Jack Smith a se mnou je tu Džun Black. Tvoříme již pátým rokem dvojici investigativních novinářů publikujících v New York Times. Až do nedávna jsme ale byli malými rybami v lokálním plátku, který četli maximálně prodavači v supermarketech, když zrovna nemuseli honit mladé floutky, kteří jim kradou alkohol. Na výsluní newyorkského novinářství nás vystřelil až článek o vkládání se italské mafie do politických rozhodnutí celého města, který byl zároveň vyhlášen nejlepším článkem roku 1925.
Zrovna jsme pro dnešek dokončili práci na článku, který je na stopě pašování a distribuce drog pro celý New York, když v přítmí chodby před naší kanceláří nalézáme podezřelý předmět. Hned ráno se proto vydávám za přítelem na policejní okrsek a ptám se ho: „Nemáš ponětí, co to je?“ Odvětil rozechvěle: „Proboha, kde jsi to vzal? Vždyť je to lidská kůže.“ Potvrdil mi tím ty nejhorší obavy. Vysvětlil jsem mu, co se stalo a šel pryč.
Když jsem se vrátil do kanceláře, kde Džun už nějakou dobu zase pracovala na důkazech, pověděl jsem jí, co jsem se dozvěděl na okrsku. Řekla: „Oni si snad myslí, že nás mohou zastrašit. To ale oni by měli být ti, kdo se bojí, protože to nebude trvat dlouho a půjdou všichni sedět.“ Věřila, že už nejsme daleko. Navíc jsme získali kontakt na pracovníka z doků, který údajně něco viděl a nebojí se mluvit.
Podzemkou jsme dojeli k onomu kontaktu, ale když jsme klepali, nikdo neotevíral. „Podívej,“ řekla Džun, „je odemčeno.“ Otevřel jsem potichu dveře a v obývacím pokoji jsme uviděli něco strašlivého. Mrtvý člověk, pravděpodobně náš kontakt, zastřelený ranou do hlavy. Než jsem se vzpamatoval, někdo mě omráčil ranou do zátylku.
Probudil jsem se za ruce přivázaný na staveništi nového mrakodrapu, hledíc doprava od sebe, viděl jsem Džun. „Jsi v pořádku?“ ptám se. Odpovědi se mi nedostává. Po delším prohlédnutí těla vidím rány od škrcení lankem na krku a uvědomuji si, že Džun je mrtvá! Opodál si všímám míchajícího se betonu. Vtom se zjeví tři muži v černých oblecích ozbrojeni upilovanými brokovnicemi.
Tak končí příběh dvou nadějných novinářů, kteří nevěděli, co je příliš. Zaliti v betonu konstrukce budovy v tomto špinavém a kriminalitou prolezlém městě.