Tobě, ano tobě, je tento dopis adresovaný.
Chtěla jsem ti napsat už dlouho. Každý večer, kdy jsem přemítala o tom, co naše přátelství mohlo
v tomhle zamotaném světě znamenat. Co by se mohlo dít, kdyby náhoda neměla zamotané tkaničky, a
kdyby se štěstí přece jen rozhodlo držet se nás obou společně. Až dnes. Dnes jsem se odhodlala ti napsat
a říct přesně to, co cítím už dlouhé nekonečné měsíce.
Vždycky jsem věřila, že u lidí vycítím, když jim nemohu věřit. Pokaždé, kdy jsem z lidí měla špatný pocit a
snažila si je nepustit příliš k tělu, se mi tahle teorie potvrzovala. Ale u tebe mi můj vnitřní pocit říkal, že ti
můžu věřit, že tě mohu mít ráda a přinese mi to jen dobrého přítele do života. Nevím, proč mě nikdo
nevaroval, že to bude bolet mnohem víc, než jsem si dovedla představit. Možná mě neměli před čím
varovat, třeba jsi vážně tak hodná a milá, jak jsem si myslela. Třeba že mně jsi ublížila, děláš lidi kolem
sebe šťastnými, a to je úctyhodná povahová vlastnost. Nikdy v životě nejspíš nepochopím, z jakého
důvodu můj obranný smysl tentokrát selhal. Patrně mě to mělo celé posílit a zocelit před další ránou,
která musí v nadcházejícím životě přijít. Mělo mě to udělat silnější a lepší pro lidi, kteří za to stojí. Pro mé
přátele, rodinu, milované, i ty, kteří mi zůstávají již jen v pouhých vzpomínkách, a pro tebe. I ty si
zasloužíš mít kolem sebe silné lidi.
Nevěřila jsem, že ti dokážu odpustit. Ale po malých krůčcích se to lepší. Stejně jakou na vysokou horu
nelze vystoupat jedním krokem, ani velká bolest nejde porazit za malý čas. Jenže já to časem zvládnu.
Povede se mi s tím smířit a budu silnější, abych ti mohla odpustit a stala jsi se i ty lepším člověkem.
Některé probděné noci se mi do mých zamotaných myšlenek vloudí i ta, ve které jsme opět dobrými
kamarádkami, kde se spolu smějeme a popíjíme laciné víno z plastových kelímků pod nebem plném
rozsetých hvězd. Možná je to špatné ale více než smutný konec hezkého přátelství bych si přála, aby se
všechno urovnalo, aby se tahle myšlenka stala malým přáním a krásnou realitou. Moc dobře vím, proč to
tak zatím není. Je to ve mně, ve mně je ta zakopaná nenávist. Ten černý flek na jinak bílém ubrousku,
který se těžko pere.
Nechtěla jsem tě rozesmutnit, ani dovést do stavu, kdy se budeš cítit provinile. Snažila jsem se jen najít
pochopení a říct, jak moc mě to celé mrzí. Jak mě mrzí, že neumím dost dobře odpouštět, že nedávám
přátelům dostatečně najevo, jak moc pro mě znamenají, že víc než hádky a nepřítomné pohledy si přeji
úsměv a radostné chvíle. Tohle celé je velké volání o pomoc, které moje polámané srdce a černé
svědomí potřebuje.
Chci říct jen odpouštím ti.