Jednoho zachmuřeného sychravého dne jsem seděl ve svém pokoji na koberci opřený o zeď a přemýšlel nad rozličnými věcmi, když tu mi spočinul zrak na velké knize s názvem Dílo. Dílo, jež přeložil Martin Hilský a napsal William Shakespeare, je mojí nejoblíbenější knihou. Na mysli mně ovšem vyvstaly otázky. Proč právě Shakespearovy hry? Proč to nejsou knihy jako Eragon od Christophera Paoliniho či sága Stmívání od Stephenie Mayerové (Ano, opravdu jsem tuto ságu četl… (byl jsem mladý, zhrzen láskou a soucítil jsem s Edwardem (Team Edward!)) S odstupem času na to nejsem pyšný), či jiné knihy, které jsou v knihovničce o příčku výš, hned nad Dílem?
Nejspíš to bude tím, že autor Shakespeare byl můj první, kterého jsem si koupil. Vzpomínám si na to, jako by to bylo dnes…
Toho dne bylo slunečno a já se nemohl dočkat, až vkročím do chládku oplískané budovy, kterou jsem si vyčíhl den předem. Za oknem byla sice cedulka hlásající „antikvariát“, ale nic tomu nenaznačovalo. Ani když jsem otevřel těžké vchodové dveře a procházel úzkou tmavou chodbou s odřenými zdmi, vedoucími k točitým schodům, nebyly znát známky jakékoliv prodejny. Při výstupu mě však praštila do nosu známá vůně starých knih a já přidal do kroku.
V prvním patře, hned u schodů, začínaly po obou stranách malé chodbičky první komínky nikým nehlídaných knih. Blíže se k antikvariátu komínky postupně rostly a dělaly tak až klaustrofobickou uličku. Když už jsem se konečně dosoukal ke dveřím a rozevřel je, naproti mně seděl za malým, knihami zarovnaným stolkem postarší pán s kulatými brýlemi na nose a rozcuchanými prošedivělými vlasy.
Na otázku: „Co si budete přát, mladý pane?“ jsem mu odpověděl, že nevím, a začal se procházet mezi tisíci neuspořádanými díly. Marné hledání nějakého smyslu toho zmatku, bylo ukončeno rezignací mého mozku, potlačením ega a následnou otázkou.
„Co mi doporučíte?“
„To záleží na tom, jakému žánru dáváte přednost. Nemáte alespoň představu o tom, co vám chybí ve vaší knihovně?“
Tehdy v osmé třídě jsem neměl ještě ani jednu knížku, až na Honzíkovu cestu. Proto jsem se uchýlil k autorovi, o kterém mi povídal učitel dějepisu.
„Nemáte tady Shakespeara?“
„Jistěže! Jakou hru byste si přál?“
„Eeeeem… Hamlet?“ První kniha, která mě napadla. Modlil jsem se, ať je to od Shakespeara.
„Co třeba tuhle malou knížečku?“ a podal ze stolku malou tenkou žlutou knížečku, velkou jako dlaň. Bez reptání jsem souhlasil.
S opravdu silným pocitem chtivosti, očekávání a samozřejmě ruměncem na tváři, jsem pospíchal domů se svojí první knížkou v náprsní kapse. Tehdy jsem nevěděl, že díky tomuto staříkovi, připomínajícímu Einsteina, objevím v Shakespearových hrách svoji největší zálibu. Tím je pro mě čtení.
Nebo by to také mohlo být tím, že i když jsou jeho knihy staré 450 let, i tak v nich po každém přečtení najdu něco, co mě buď překvapí, rozesmutní, rozesměje, nebo pouze utvrdí v mé domněnce. Třeba slavný výrok vyřknutý ve hře „Jak se vám líbí“ postavou jménem Žak, která pronesla: „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci,“ je tak pravdivý, až z toho zamrazí.
Podívejme se ale na již zmiňovaného Hamleta, dánského prince. Při prvním přečtení Shakespearova Hamleta jsem toho moc nepobral. Spíš jsem vypadal, jako bych přebral. Nejspíš to bylo tím, že Hamlet byl mým prvním dramatem, které mi přišlo pod ruce. Proto jsem od toho na chvíli opustil a vrátil se k němu asi po měsíci.
Druhé přečtení bylo úplně jiné. Zaprvé proto, že jsem se ptal češtináře, co to vlastně je. Proč je to napsaný tak divně, není tam žádnej popis atd… Divím se, že se mnou měl trpělivost. Zadruhé se mi všechny monology a dialogy začaly odehrávat před očima. Drama, jakožto žánr, má totiž jednu velikou výhodu. Tím je představivost. Děj dramatického díla není totiž determinován nějakými popisy. Tedy až na případné popisky nad určitým jednáním či obrazem, jako je to třeba u Václava Havla a jeho absurdních dramat, u kterých nám to ale tolik nevadí, jelikož je u nich hlavní myšlenka díla. Tím se dostáváme dál.
Každé dílo má totiž nějakou myšlenku. Ať je to poučná pohádka, autobiografický román či satirické drama. Shakespearova dramata se dají vykládat různými způsoby. V každém jeho díle nastává několik otázek. Nějaké se dají odvodit ze samotného díla, některé přísnou logikou a jiné zas jen a pouze životními zkušenostmi, protože určitou knížku budete chápat jinak teď a jinak za dvacet let.
(POZOR! Následující text může prozradit zápletku, nebo rozuzlení díla)
Co třeba tato otázka: „Proč se Ofélie zbláznila hned, jak zjistila, že je její otec mrtvý, zavražděný její láskou Hamletem?“ S ní přece hned vyvstanou další otázky: „Proč jsme tak fixovaní, tak zranitelní, když jde o naši rodinu? Neměl bych přehodnotit svůj postoj k rodině? Dávám jim dostatečně najevo, že je mám rád?“ (Další spoiler.) Nebo třeba: „Nebylo by lepší, kdybychom si říkali vše na rovinu? Tím bychom si ušetřili hádky, jako je tomu ve hře Othello, kdy podlý, falešný a sebestředný Jago podvrhy rozeštve Desdemondu s Othellem. Othello, chudák, potom kvůli Jagovým intrikám zabije Desdemondu… Co je vlastně příčina všech hádek? Je to snad kvůli nedorozumění, kvůli nedostatečným faktům, či kvůli vlastní ješitnosti?“
(Konec části článku, která vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla)
Jak je již zřejmé, Shakespeare ve svých tragédiích poukazuje jak na čistou lásku a oddanost, tak na stinnou stránku lidské povahy. Upozorňuje však také na to, že podlý čin je dřív nebo později vždy odhalen. Bohužel se s těmito intrikami a různými kličkami setkáváme dnes a denně. Uvedu příklad: Paní Čtvrtečková svému desetiletému synovi Pepíčkovi dá peníze se vzkazem, ať jde do obchodu pro dvě krabice mléka. Jelikož je Pepíček mlsoun, tak koupí jedno mlíko a jednu čokoládu. Mamince řekne, že zdražili mléko a vystačilo to jen na jednu krabici. Usvědčí ho ovšem to, že má pusu zapatlanou od čokolády.
V Shakespearových hrách můžeme také vidět věci, které chceme vidět. Každý má totiž svůj subjektivní názor jak na Shakespeara, tak na jeho hry. Někomu je to samozřejmě putna.
Proč by měl tedy vlastně někdo číst Shakespeara? To nevím. Mohu vám pouze říci, že mi Shakespeare dává něco, co jsem u jiného autora ještě neshledal. Dává mi radost do života, protože díky němu vidím své problémy jako něco titěrného oproti tomu, co mě v životě ještě čeká. Také si myslím, že vám čtení Shakespeara dá trošku větší nadhled nad věcmi, které se okolo vás dějí. Ovšem je rozdíl mezi tím číst Shakespeara a číst ho s porozuměním…
Co ještě mohu říct, je to, že Shakespearova předvídavost je trošku strašidelná tím víc, že jsou jeho díla aktuální i v dnešní době, 450 let po jeho smrti. Je to snad důkaz toho, že se lidé nemění? Takovou otázku přenechám moudřejším hlavám.