Čtyři roky, zhruba 800 dní nebo více než 5,5 tisíce hodin. Je mnoho způsobů, jak vyjádřit dobu, kterou jsme strávili ve škole, na místě, kam jsme mohli chodit s nechutí, strachem i s radostí a (téměř) jásotem.
Je téměř k neuvěření, že ten první den v naší (dnes již bývalé) škole byl tak dávno.
Jeden z mnoha mezníků v našem životě.
Přišli jsme do třídy, nikoho neznali a nevěděli, jak budete vycházet s ostatními a zda vás nevyhodí po dvou měsících. A hele, holka…
Tik-ťak…tik-ťak…tik-ťak.
Ahoj. Já jsem Ivan.
Aha, tak to byl jen kluk s dlouhými vlasy. Vítej na SPŠ Třebíč.
Kdo přežil adaptační pobyt, přežije všechno. Ne, až tak hrozné to opravdu nebylo. Vlastně (alespoň ten náš) byl celkem dobrý. Takto, s několikaletým odstupem, nenalézám příliš věci, které by se daly vytknout a zkritizovat. Ovšem zdaleka ne všichni měli takové štěstí.
Již od počátku se začínala formovat přátelství i averze a bylo možné vidět, kdo prožije roky oblíben a kdo naopak bude ostrakizován a šikanován. Až na dřeň.
Nejdříve loď opouští krysy, kapitán až naposled.
Jak týdny a měsíce plynuly, začínali odpadávat někteří naši spolužáci. Objevovala se nová látka. Podváděli jsme, lhali a vymlouvali se z absence. Každý jsme se snažili „udržet nad vodou“ svým vlastním způsobem. Ne každý to zvládl. A proto…
Po dvou letech nás bylo už jen něco přes dvacet. Z původního stavu třiceti slibných premiantů se vykrystalizovala slabá dvacítka smíchaná s propadlíky z vyšších ročníků.
Ale žijeme.
Tik-ťak…tik-ťak…tik-ťak.
Ahoj. Já jsem maturita. Nebudeš mě mít rád.
Ve čtvrtém ročníku začínalo citelně přituhovat i přes absolutní nepřítomnost zimy venku.
Nyní skončila hra na kočku a myš a začal boj o přežití.
Kromě něj i příprava na ročníkový projekt. Jedna z věcí, které by nám opravdu měly pomoci se uplatnit ve skutečném životě. Mít nápad. Navrhnout ho. Zrealizovat. Prezentovat. Unést neunesitelnou kritiku za jeho stupiditu a mizernou dokumentaci. Nebo naopak. Vždy záleží na vašem přístupu. Nic není zadarmo. A termíny hoří vždy.
Písemka střídá písemku. Matematika. Angličtina. Matematika a angličtina. A znovu od začátku.
Prospěch 4,19. Připustíte mě? Prosím.
Učitelé nemohou pustit ke složení maturitní zkoušky někoho, o kom si myslí, že neuspěje. Když poté student zklame, ukazuje tím, že ho učitel dostatečně nepřipravil. Nebo že by byla chyba někde jinde?
Můžete mít přečtené všechny knihy k maturitám skrz naskrz, nicméně u maturitní zkoušky se vás stejně budou ptát na něco jiného. Ale rozhodně je to schůdnější cesta než následování většiny studentů, kteří si rozbory stáhli, případně poptali u ostatních.
Tik-ťak…tik-ťak…tik-ťak.
Ahoj. Já jsem předseda komise. Máš na to?
Nezáleží na tom, že máte maturitní otázky všechny přepsané na papírech, když se je začnete učit poslední středu před zkouškou.
Nezáleží na tom, že umíte otázky docela slušně, téměř nazpaměť, když tam ten den přijdete ve stavu téměř před omdlením. Nebo stačí mít šťastnou ruku?
Nezáleží na tom, že jste velice úspěšně vykonali maturitu. Ti, kteří se snažili celé čtyři roky jen projít, splnili svůj cíl a nyní jsou na stejném místě jako vy. Nikdo se o známky nezajímá.
Naštěstí.
Maturitní zkoušku v řádném termínu ve školním roce 2013/2014 úspěšně prošlo sedmnáct studentů z dvaceti, a to pouze z naší třídy. Dá se to považovat za úspěch.
Co budete dělat po maturitě?
A záleží na tom?
Tik-ťak…tik-ťak…tik-ťak.
Ahoj. My jsme dávné vzpomínky.
Můžete donekonečna přemýšlet nad některými kantory, nad některými předměty, zda vám vůbec něco přinesly, ale rozhodně nemůžete popřít fakt, že podání přihlášky na tuto školu byl dobrý nápad.
Je tolik věcí, jež jsem zažil, které nemohu, nebo nechci zmínit, je tolik lidí, které jsem poznal. Vše v průběhu uplynulých čtyř let zde, na SPŠ Třebíč. Ale mohu říci jen jedno:
Nelituji toho.