Lubíkův výlet do neznáma

Nevím sice, proč jsem s tím souhlasil, ale prostě jsem řekl ano. Přece jen, nemůžete nechat vesničana, aby jel sám do Prahy. Ještě k tomu bez průkazky „Sedlák ve městě“. Proto jsem s Lubošem Plockem jel já, další vesničan, který sotva vytáhne paty ze seníku. A aby toho nebylo málo, tak jsme jeli dokonce tři. Všichni z vesnice, ze stejné školy, stejné třídy a všichni se stejným přihlouplým výrazem ve tváři jsme statečně nasedli do autobusu směr Praha s hledáčkem zaměřeným na soukromou rezidenci amerického velvyslance!

Zajímavé je, že jsme při prvním setkání v autobuse neřešili, jak se dostaneme přes Prahu na určené místo, kde si měl Luboš převzít literární ocenění za svoji anglicky napsanou slohovou práci na téma „My hero“, ale první, co nás napadlo, bylo: „Tý vole, už se těším, až se tam pořádně přežeru!“  Druhý zas začal básnit konkrétně: „ Kaviár, kaviárový tousty, humr, krevety…“ Třetí tomu dal korunu: „No, doufám, že tam bude aspoň řízek.“

Až když nás autobus vyhodil na Florenci, nás teprve napadlo: „Jak se tam vlastně dostaneme?“ Přičemž Vašek vytáhl mobil a ukázal nám, jak si prozřetelně udělal screen mapy s vyznačenou cestou. Super! Jenže jsme chtěli jet zpět vlakem (to opravdu nebyl dobrý nápad, z Prahy do Třebíče vlakem nejezděte). Ale kde je vlakové nádraží?
„To bylo támhle, jeli jsme okolo něj!“ a Luboš ukázal někam za budovy.
„Ne ne, to bylo támhle!“ ukázal zase Vašek na opačnou stranu.
„Ale ne, né, vždyť jsme jeli okolo nádraží a pak jsme se otáčeli, to musí být támhle!“ a ukázal jsem úplně jiným směrem než ti dva.
„Co je to za blbost? My jsme se neotáčeli, ale jeli jsme rovně, přímo sem na Florenc!“ oponoval mi Vašek.

Takhle jsme se tam nějakou chvíli dohadovali a ukazovali na různé strany, až Lubík (ve třídě mu říkáme Lubík. Nikdo neví proč.) zavelel a my jej následovali. Opravdu jsme dorazili na vlakové nádraží a koupili si jízdenky!

Odtud už se nějak podle mapy dalo určit, že musíme na Staroměstské náměstí a potom po Pařížské ulici stále rovně přes most, park a podle mapy až k rezidenci. Při vzpomínce na minulý výlet, kdy jsme šli z Václavského náměstí na Staroměstské náměstí přes Karlův most a ještě k tomu ve stejné sestavě, se nám udělalo trochu mdlo. Cesta byla sice spletitá, mezi povozy taženými koňmi i nebezpečná, ale my to zvládli a dorazili k cíli, kde jsme se neubránili slavnostním popěvkům, když naše unavené nohy stanuly před třímetrovou zdí, jež obíhala celé americké území.

Po projití velkou železnou mřížovitou branou vstoupíte na cestu, přes kterou se dostanete okolo listnatých stromů až k vyvýšenému hlavnímu vchodu, jenž je schovaný pod výklenkem. Výklenek je podepřený mramorovými sloupy, ostatně i líně se zvyšující rozlehlé schody vedoucí ke dveřím jsou z mramoru, jakož i valná část podlahy v rezidenci je z mramorových desek. Uvnitř nás překvapily nádherné lustry, obrovská okna… Popsání vnitřku rezidence by vydalo na další článek, ale na to teď není čas. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že v tak obrovském a krásném domě jsme ještě nebyli.

Předávání cen se uskutečnilo v jedné z velkých místností. Nebyli jsme tam samozřejmě sami, přijelo něco okolo padesáti až šedesáti lidí. Všichni seděli na židlích a zvědavě koukali do otevřené pracovny amerického velvyslance, kde moderátor a zpěvačka měli provizorní zákulisí.

K úvodu patřily tři písničky, úvodní slovo moderátora Martina Dejdara, představení poroty a pár slov pronesl dokonce i americký velvyslanec Norman L. Eisen. Ceny byly rozděleny do několika kategorií, podle věku do patnácti let, od šestnácti do osmnácti a od devatenácti do dvaceti šesti let. Dohromady bylo přijato 400 slohových prací, mezi nimiž se Lubík umístil na pátém místě v kategorii od šestnácti do osmnácti let. Chudák Lubík nevěděl, co má říct, když se ho Dejdar zeptal, o jakém hrdinovi psal, jelikož psal tak nějak obecně, co pro něj znamená hrdina. Nakonec přece jen napsal, že pro něj je hrdina ten, kdo je milý a dobrý člověk, kdo dokáže ocenit druhé, děti, které si váží svých rodičů, jelikož těchto lidí je stále míň a míň… Možná by bylo lepší, kdybychom zde zveřejnili celou jeho slohovou práci. Uvidím, jestli se mi ho podaří přemluvit.

Co následovalo po předávání cen? Kromě nezbytného focení výherců nastal čas krmení. Šance pro ty, kteří již při nástupu do autobusu snili o hromadách jídla. Všichni tři jsme se vrhli do vedlejší místnosti, kde byl obrovský dubový stůl prohýbající se pod tíhou rozličné nabídky jídel. No co vám budu povídat, euforii vystřídal zármutek, jelikož si všichni okolo nás nabírali jen pomálu, tak nám bylo blbé si nabrat vrchovatý talíř a jít si to sníst do svého koutku. Proto jsme si vzali od všeho jednou dvakrát do pusy a šli se napít… Vlastně i tak jsme si nabrali více než ostatní. Po jídle jsme se šli projít do rozlehlé zahrady za domem, kde na nás na místě, kde by měla být na lampě připevněná žárovka, koukala kamera a vedle pískové cesty na zemi nás kontroloval odposlech schovaný pod plastovou polokoulí. Na to nás ovšem upozornil až postarší pán, jenž nás sledoval při následujícím počínání…

Když už se cesta stáčela zpět k rezidenci a my pomalu míjeli další odposlech, tak to Vaškovi nedalo a se slovy: „Hele, co si myslíte, že je tohle?“ malinko kopnul do plastové polokoule. Ta se samozřejmě odkutálela někam do neznáma a na nás zůstalo civět několik vytažených drátů. Vašek se to hned snažil profesionálně zakamuflovat a my mu při tom dělali clonu před zvědavou kamerou… „To je odposlech, na to bych raději nemakal,“ vystrašil nás moudrý hlas postaršího pána. Rychle jsme to tedy spravili a horem pádem vyrazili pryč, abychom stihli vlak.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *